Počátkem roku 1981 seděl na Pražském hradě prezident Gustáv Husák a vládli komunisté. Což mne sralo. V Brně bylo možné zajít si pouze na koncerty nudných - více či méně prorežimních - bigbítových kapel. Což mne sralo taky. V podobném rozpoložení byl i spolužák z univerzity Pavel Barša, s nímž jsem hrál muziku už od gymnázia (tehdy na akustické kytary). Naší srdeční záležitostí byl rock.
V Akademické kavárně (kávu tam snad nikdo nepil), což bylo jakési azylové místo pro lidi našeho ražení, došlo při konzumaci množství dvanáctistupňových piv k dohodě, že založíme kapelu a přitom budeme dělat všechno jinak
. A hlavně: proboha, jen žádná hra na UMĚNÍ. Spíš naopak. Žádné art-rockové výlety do vesmíru s nekonečně dlouhými a nudnými sóly, ale ryzí jednoduchost až primitivismus. Žádné bel canto, ale třeba i řev místo zpěvu.
Barša si nejdříve musel obstarat baskytaru, protože až dosud hrál na kontrabas. Byl tu menší problém jako najít ještě bubeníka a saxofonistu. V takovém složení jsme chtěli hrát (líbil se nám sound pražských Extempore Mikoláše Chadimy).
Jako první se objevil bubeník Aleš Hloušek aka Celaskon, který emigroval do USA tři týdny poté, co jsme začali zkoušet. Nakonec nás kdosi z přátel seznámil s Julkem Vaverkou, který se v té době ztěžka protloukal po brněnských hospodách a vedle toho usilovně troubil na své tři saxofony (baryton, alt, tenor). Jako bubeníka přivedl kamaráda Marcela Romanovského, tehdy středoškoláka, který byl vlastníkem bicí soupravy. A začali jsme zkoušet. Technické vybavení bylo kvůli našim finančním možnostem tak bídné, že by nad ním ohrnovali nos i muzikanti z bigbítového pravěku. Mezi aparaturu například patřil i dvacet let starý zesilovač domácí výroby. Ke zpěvu jsem používal přídavný mikrofon ke kotoučovým magnetofonům. Byl zavěšen od stropu, protože o stojanu jsme si mohli nechat jen zdát. Součástí vybavení byl i cín a pájka, protože pořád bylo co opravovat.
Na zkoušky jsem vždycky přinesl nějaký kytarový motiv a vokální linku, což se pak dopracovávalo. Texty nebyly, takže k jedné skladbě jsem byl nucen dodat vlastní: Stříhali dohola/mrtvého stařečka
. Když jsme měli asi patnáct minut hudby, bylo rozhodnuto, že otestujeme naše věci před publikem. Uspořádali jsme proto veřejnou zkoušku
. Do sklepa vily Romanovského dědečka jsme pozvali asi deset přátel. Věc se samozřejmě rozkřikla, takže ten večer začalo – k našemu zděšení - postupně přicházet stále více a více lidí. Nakonec se ve sklepení, chodbách, v hale i na schodech do vyšších pater namačkalo až sedmdesát posluchačů. Romanovského dědeček byl kupodivu nadšen. Možná i proto – jak nás Romanovský upozornil dopředu – že byl totálně hluchý.
Když jsme po tomto zmatku začali konečně hrát, měl jsem pocit, že nejlepší by bylo, kdyby hluší byli i ostatní lidé v domě a v širokém okolí. Nicméně posluchači toho vystoupení embrya pozdějších Odvážných bobříků přijali nadšeně. To byl pro nás signál, že máme pokračovat.
Jednoho dne Vaverka přivedl našeho vrstevníka drobné postavy - Tomáše Heisara. Sedl si za bicí a po pár taktech nám bylo jasné, že v Brně lepší bubeník není. Takže jsme si plácli. Jak jsem později zjistil, Heisar se protloukal životem zhruba stejně jako Vaverka. Zhruba půl dne bušil do bicích ve sklepě a druhou půlku byl na výletě
. Romanovského jsme diplomaticky přesunuli k perkusím, občas zatroubil na saxofon a především měl na pódiu vytvářet taneční kreace.
Druhou problematickou věcí byly texty. Nikdo z nás nebyl textař či básník, takže nastala fáze hledání vhodného člověka. Opět pomohli kamarádi z Akademické kavárny. Dostal jsem kontakt na Zdeňka Soty Sotoláře, který studoval na stejné škole a říkalo se o něm, že je snad básník. Na schůzku do Akády přišel malý zakulacený človíček (připomínal mi medvídka) s černou buřinkou na hlavě. Prvně mne napadlo, že o kytičkách, lásce a jaru rozhodně zpívat nebudu a považoval jsem setkání za ztrátu času. Medvídek
si sedl a vytáhl složku s texty. Vzápětí jsem musel v duchu přiznat, že zdání klame, když jsem četl: Tvářil se jak nevinný • a nakopl mi ledviny • řek jsem si jseš v právu • a urval jsem mu hlavu
. Ostatní texty byly stejně dobré. Bylo to přesně to, co jsem chtěl.
Podobnou cestou byl našimi kamarády doporučen další básník z fakulty. Setkání se Zbyňkem Fišerem (mnohem později jsem se dozvěděl, že jde o syna Egona Bondyho) proběhlo opět v Akádě. Tentokrát přišel vyšší, extrémně štíhlý až vychrtlý chlapík. V první chvíli jsem měl strach, aby ho akademickou obcí
mohutně chrlený cigaretový kouř neporazil na zem. Nestalo se. Jeho básně byly jiné než Sotolářovy, ale stejně úderné. Oba se stali kmenovými autory kapely.
V následujících týdnech jsem zhudebňoval jejich básně a texty a pak se skladby pilovaly na zkouškách. Některé věci jsem přinesl i s basovou linkou a saxofonovým partem, jiné (většina) byly v syrovém stavu kytarového riffu. Vaverka občas protestoval, že jeho part je až příliš primitivní (v případě Moab a Ben Amon hraje od začátku do konce jeden tón), ale nakonec si nechal říct. Na druhé straně jsem ho nechal vyřádit se v jiných skladbách (Katovna, To nám bude krásně…). Jednu skladbu (Koukáš) nám přinesl přítel kapely, brněnský folkař Jan Vážný. Atmosféru naší produkce jsem chápal jako symbiózu těžkých chmur, lehké (sebe)ironie a černého humoru. Záměrem bylo rovněž vytvořit jakýsi hudební pall-mall různých směrů, aby posluchač neměl čas se nudit. Premiéra kapely měla být v klubu Na Křenové ve staré části Brna, plné továren ještě z dob c. a k. mocnářství. O klub zhruba se stovkou míst se tehdy starala Laďka Smutná, která z něj vytvořila centrum nonkonformní kultury. V Brně to byla naprosto ojedinělá záležitost.
Pár dnů před koncertem jsme ovšem zjistili, že v zápalu tvorby
jsme opomněli vymyslet název kapely. S pár přáteli jsme se tedy sešli u Barši a v rámci nočního brainstormingu nakonec po desítkách nápadů někdy k ránu padlo: ODVÁŽNÍ BOBŘÍCI. Dodnes si autorství připisují skoro všichni účastníci seance a jsou ochotni se o tom do krve hádat. Název jsem samozřejmě vymyslel já. Na poslední chvíli se řešily také kostýmy. Každý improvizoval po svém: čerstvě ostříhaný Barša, který právě nastoupil na vojenskou katedru, si například oblékl část uniformy, další garderobiérou byly starý pruhovaný župan a jiná veteš. Vaverka přinesl silvestrovské masky.
Zhruba tři hodiny před začátkem koncertu přišla šéfka klubu s Jobovou zvěstí. Pokud chceme hrát, musíme přinést nějaký papír s razítkem zřizovatele. (Pravděpodobně na zásah StB.) Razítko jsme neměli, takže jsme se chystali balit. Filozof a přítel kapely Jiří Ogrocký náš ústup zarazil s tím, že něco
přinese. Hodinu před plánovaným začátkem se zpocený přiřítil s nějakým papírem. Dodnes nevím, co na něm bylo, ani mě to v té chvíli nezajímalo. Mohli jsme hrát! Výtvarníci Laco Garaj a Rosťa Čuřík vyzdobili pódium a sál pomačkanými výtisky komunistických novin Rudé právo. Ačkoli koncert nebyl plakátován, shromáždil se večer před klubem velký dav mániček, kapacita ovšem byla jen zhruba sto lidí. Další desítky pak poslouchaly z ulice. Zahájili jsme Ódou na radost (ve složení: Horák-cello, Barša-kontrabas, Vaverka-příčná flétna) a pak jsme s Heisarem a Romanovským přehráli celý asi hodinový repertoár. Na přídavky jsme nic dalšího neměli, takže si posluchači vyslechli většinu věcí ještě jednou. Nemyslím, že to někomu vadilo.
Po prvním koncertu narazili ODVÁŽNÍ BOBŘÍCI na zásadní problém tehdejší nezávislé rockové scény: kde hrát, a to tak, že pokud možno pravidelně. Samozřejmě bez razítka a bez cenzury. V praxi to znamenalo, že jsme na další vystoupení čekali třeba měsíc i déle. Takřka neskutečným zjevením se proto pro nás (i další brněnské kapely) staly Valné hromady, které v sále kulturního domu v Charbulově ulici pořádali Zina a Petr Wernerovi. Mohl tam zahrát kdokoli cokoli. V době tuhého komunistického dohledu nad kulturou nevídané. Díky Valným hromadám se do širšího povědomí dostali třeba Ještě jsme se nedohodli a řada skupin tzv. brněnské nové vlny. Možnost svobody projevu na Hromadách jsem ocenil i při koncertu jedné novovlné kapely, jejíž vizuální projev připomínal humornou pornografii. V sousedním svobodném Rakousku by je asi okamžitě zavřeli. Do léčebny.
Období Valných hromad bylo nejlepším v krátké historii OB. Následovalo už jen pár koncertů v Brně a jediný mimobrněnský na rockovém festivalu v Uherském Brodě. Tam nám sice pořadatel, sympatický vlasatec, který nás pozval, těsně před koncertem sdělil, že vystoupit nemůžeme, ale měl smůlu. Zapojili jsme kytary a hráli. Dodnes nedokážu pochopit, proč pořadateli (asi pod nátlakem StB) nevadili třeba Ještě jsme se nedohodli a jiní alternativci, kteří hráli před námi. Postupem času se ukazovalo, že vzrůstající popularita OB na alternativní scéně má i svou stinnou stránku. Pořadatelé nám celkem bez obalu sdělovali, že by sice OB rádi, ale nesmí. Byli jsme bez koncertů a navíc Vaverku a Heisara lákaly jiné hudební směry. Takže po necelém roce činnost OB takříkajíc vyšuměla. Mohli jsme mít zadostiučinění alespoň z toho, že hudba OB se prhistorie * vály * textyostřednictvím kazet, resp. neúnavného Petra Cibulky dále rozšiřovala mezi undergroundy, a to nejen na Moravě. Dobrou práci v tomto směru udělala rovněž rozhlasová stanice Svobodná Evropa.
Ivo Bobr Horák srpen 2008
P.S. Jednou – to už bylo dávno po ukončení činnosti OB – jsem čekal na vlak na nádraží kdesi v Čechách. Parta mániček tam na otřískanou španělku hrála a zpívala Pod našima okny • jezdí ČSD • píchl jsem si do žil • kapku LSD
. Tehdy jsem měl pocit, že to snad všechno mělo nějaký smysl...
P.P.S. Jestliže jsem na někoho zapomněl, nebo někoho urazil, tak se všem omlouvám. Paměť je krátká.
Je jaro 1982. Hudba zaznívající přeplněným sálem konsternuje posluchače. Není divu, vždyť skvostné tóny Beethovenova kolosálního monumentu – IX. symfonie, d moll, op. 125 – ódy Na radost vzrušily již nejednoho posluchače svým blahodárným poselstvím.
Avšak nenacházíme se ve Smetanově síni na závěrečném koncertu Pražského jara, nenasloucháme interpretaci tohoto díla Vídeňskými symfoniky za řízení Gennadije Rožděstvěnského či New York Philharmonic Orchestra pod vedením Zubina Mehty. Ani kostýmy obecenstva a účinkujících nenasvědčují okázalé důstojnosti takového kulturního aktu. Je dokonce možné, že většina přítomných posluchačů v životě neslyšela jména těchto velikánů. Ani by je nezajímala. Hudebníci nevypadají na sólisty výše jmenovaných těles. Podívejme se třeba na violoncellistu: žádný Rostropovich to není, nedostatky v intonaci bohatě nahrazují dlouhé vlasy proplétající se volně strunami nástroje. Také kontrabasista rozhodně není žákem Sergeje Kusevického. Ódou Na radost, jejíž melodickou linku se oba marně snaží ze svých nástrojů vyloudit, začíná hudební produkce poněkud jiného druhu.
Tomuto pořadu, kterým v březnu 1982 v brněnském Klubu na Křenové otevřeli Odvážní bobříci svou hudební cestu, předcházel, jak tomu obvykle bývá, úporné tápání a hledání. Jejich přirozená hudební živelnost a snaha o nonkonformní umění je přivedla k undergroundovému výrazu. Vliv na ně neměla jen české undergroundová scéna 70. let, ale i některé trendy tehdejšího progresivního rocku (punk a reggae).
Po různorodé hudební minulosti našli zpěvák a kytarista Ivo Horák a basista Pavel Barša adekvátní spoluhráče v saxofonistovi, flétnistovi a vůbec multiinstrumentalistovi Julkovi Vaverkovi a bubeníkovi Tomáši Heisarovi. Perkuse a pohyb na scéně obstarával pátý člen skupiny Marcel Romanovský. Neoficiálním leaderem skupiny byl Ivo Horák, jenž také složil většinu skladeb. Jeho hudebním záměrům a nápadům vycházeli ostatní členové skupiny vstříc. Takto vzniklá organická situace byla ohromnou příležitostí pro textaře. Bohužel se ukázalo, že Brno jimi zvláště neoplývá. Skupina se proto musela uchýlit k vybírání textů z básnických pokusů svých přátel, z nichž většina byla lyrické provenience. To se nativně odrazilo na výsledném tvaru, v němž mnohdy mezi textovou složkou a hudebním výrazem nevznikl soulad.
Dlužno říci že úspěch textové stránky produkce skupiny, pokud byl, lze přičíst především básníku Zdeňku Sotolářovi, který většinu textů, byť neochotně, nakonec zajistil (neochotně proto, že jeho básnický naturel vůbec nedopovídal duchu skupiny). Příkladem toho jak se lyrický básník adaptuje na textaře undergroundové skupiny jsou písně To nám bude krásně a Pod našima okny. Kdesi v pořadí dřímala idea o sjednocení hudební, textové a výtvarně pohybové složky (Gesamtkunstwerk). Zůstala potencionalitou.
Jindy přísný a nekompromisní Horák dal v oblasti vizuální modality průchod volné kreativnosti svých spoluhráčů. Na prvních vystoupeních dali zavděk ne moc původnímu nápadu s maškarními maskami (Barša masku nepotřeboval). Později se spokojili s výstředním oblečením á la punk, jen Horák se svými ortodoxně dlouhými plavými vlasy a ve fraku asocioval starším ročníkům rockového barda 60. let, za což sklízel bouřlivé ovace ženské části publika. Trumf výstřednosti většinou vynášel Romanovský, jehož pohybové ambice sahaly od jednoduchých krok sun krok
až po složité a málokomu srozumitelné pantomimické výstupy. Občasně se pokoušel scénu sjednotit Laco Garaj svými papírovými invencemi. In genere – i hluchý by si přišel na své, i když mnohým slyšícím některé excesy připadaly vzhledem k hudbě samoúčelné.
Hudební projev je možno označit jako někdy více někdy méně šťastně rozvíjený typ tzv. doprovázené monodie. Celý doprovodný podklad vokální linky je založen na obstinátní technice. Výrazná obstinátní figura – to je mnohdy jediný fenomén, který odlišuje skladbu od skladby. Někdy je docela nápaditě rytmicky strukturována, jindy tone v banálnosti a všednosti. Občas se střídají dvě obstinátní figury, jednou dokonce založené na technice kánonu (ve skladbě Proud). vyskytují se ostináta invenčně zcela plochá, např. ve skladbě Proč mi ovinuješ?, kdy všechno zní dlouho, příliš dlouho, velmi dlouho, posluchač by mohl říci otravně dlouho. Vokální linka je mnohovrcholná, o značně velkém ambitu, s časovým opakováním quasitonálního centra. Zpěvák se často dopouští forze, glissandových přiznávek, tvoří tóny intonačně labilní, což jenom přispívá k účinné expresívnosti celého hudebního projevu. Už samotný vztah statické obstinátní figury s fantazijně rozevlátým vokálem přispívá k pocitu jakési prostorovosti a naléhavosti.
Formálně se jedná o ronda typu ABAB, i když neortodoxně pojatá. K této netradičnosti mnohdy vedou instrumentální improvizace, vokální palanda či neústrojné, i když účinné cody, např. ve skladbě Tvářil se – závěrečné accelerando. O kontrapunktu se mluvit nedá, protože fraktura je výrazně homofonní, i když je nutno upozornit na pozoruhodný dvojhlas typu invencí ve skladbě Proud.
Proud se jeví z hlediska vyváženosti všech hudebních prvků i z hlediska melodického, dokonce i sónického jako skladba nejpozoruhodnější. Tónový materiál převážně chromatický. Nevyváženost některých instrumentálních ploch často připomíná tzv. bruitismus (hudba hluku).
Celkově lze o této hudbě říci, že vstřebané vlivy jsou zde dosti patrné, i když některé jednotlivosti svědčí o osobitosti. Plochy fádní se střídají s plochami, které při své jednoduchosti mají značné napětí.
Martin Dohnal 1982
